Koncert pod taktovkou šéfdirigenta hradeckých filharmoniků Ondřeje Kukala zahájila předehra k Shakespearovu Snu noci svatojánské od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Svěží, klasicky vystavěná a invenčně zářivá hudba zazněla v ušlechtilém zvukovém hávu a svižném tempu. Jedinou vadou na kráse byla znatelná nedoladěnost ve všech skupinách, přičemž rytmická souhra byla naopak bez chyby.Každopádně byla Mendelssohnova předehra velmi vhodně zvolena ve vztahu k následující skladbě Kláry Schumannové: Schumannovi a Mendelssohnovi byli dobrými přáteli a Felixova sestra Fanny byla rovněž nadanou skladatelkou. Clara Wiecková byla dcerou slavného klavírního pedagoga, který svou dceru připravoval ke hvězdné koncertní i skladatelské dráze a nelibě nesl, když se Clara provdala za staršího „spolužáka“ Schumanna. Do jisté míry byl Wieckův  postoj oprávněný: rodinné starosti skutečně koncertní kariéře jeho dcery nijak nepřidaly a jako skladatelku ji slavný manžel prakticky zastínil. Klavírní koncert dokazuje, že Schumannová byla silnou a samostatnou tvůrčí osobností, která se nebála ani zajímavých experimentů na poli hudební formy. Tři věty koncertu jsou spojeny v jeden celek a celá pomalá střední část je zčásti sólovým intermezzem, zčásti pak komorním dialogem klavíru s violoncellem. Klavírní stylizace je celkově vrcholně virtuosní a klade na sólistu mimořádné nároky.Těm plně dostála klavíristka Jitka Čechová. Její znamenitý výkon přímo sršel energií. Pouze v samém úvodu sólistka trochu znepřehlednila zvuk nadměrnou pedalisací, po chvíli však již výborně reagovala na akustiku sálu a dala virtuositě svého partu vyniknout v plné zřetelnosti. I orchestr splnil výborně svou nelehkou úlohu: ač je sólovým partem převážně zastíněn, musí se vypořádat s celou řadou choulostivých míst. Svou sólovou úlohu výborně zvládl koncertní mistr violoncell P.Lichý. Publikum si právem vytleskalo smetanovský klavírní přídavek. Těžko věřit, že svou 1. symfonií f moll završil mladý Dmitrij Šostakovič studium skladby. Touto naprosto zralou skladbou rázem zazářil na mezinárodním poli. Čtyřvětý celek přináší již většinu toho, co je pro Šostakoviče typické. Je zajímavé, jak již v tomto díle z mládí ukazuje autor místy svůj (později stále typičtější) sklon k hořce a nelaskavě grotesknímu výrazu. Ondřej Kukal s hlubokým porozuměním vystihl podstatu díla. Příkré výrazové kontrasty střídal s plynulými oblouky, nebál se místy ani syrovějšího zvuku v pichlavě vyhrocených fortissimových vpádech. V první větě zdůraznil klasickou přehlednost stavby, ve druhé větě podtrhl srůstání dvou kontrastních myšlenek. Velkorysý oblouk vyklenul ve větě třetí. Snad jen v první polovině finální věty celkový tah poněkud polevil, avšak tento problém spočívá především ve skladbě samotné: Šostakovič zde jasně projevuje „široce ruské“ vnímání času, které „západnímu uchu“ může znít poněkud rozvlekle. Orchestr s dirigentem opravdu souzněl a citlivě reagoval na jeho myšlenky. Náročná Šostakovičova symfonie tak zazněla v celé své drsné kráse a monumentalitě.

Michal Novenko