Rozhovor Hudební rozhledy 2010
Smetanovo trio: Prožíváme něco opojného, říká Jan Páleníček
Smetanovo trio, o němž dnes budeme rozprávět s violoncellistou Janem Páleníčkem (1957), má bohatou tradici, na kterou v únoru před deseti lety navázal Jan Páleníček spolu s klavíristkou Jitkou Čechovou a houslistkou Hanou Kotkovou. To nejpůvodnější Smetanovo trio bylo založeno Janovým otcem, pianistou Josefem Páleníčkem, houslistou Alexandrem Plockem a violoncellistou Františkem Smetanou v roce 1934. Historii souboru, jehož obsazení prošlo řadou změn, ponecháme autorům příslušných hesel; připomeneme jen, že Smetanovo trio, v němž dnes s Janem Páleníčkem hrají houslistka Jana Vonášková-Nováková (od roku 2003) a pianistka Jitka Čechová, představuje v domácím i světovém měřítku interpretační špičku a že navazuje na ideál, který vytvořili jeho slavní předchůdci.
Ano, spolu s bratrem Zdeňkem Páleníčkem a houslistkou Danou Vlachovou. Byli jsme tehdy ještě studenty. Protože se však bratr současně věnoval hodně pedagogické práci a dělil své povinnosti mezi školu a koncertní činnost, nezbylo, než jej z časových důvodů nahradit otcovým žákem Martinem Ballým.
Později jste však změnili název na České trio. Jak k tomu došlo?
Po tatínkově smrti nám mým prostřednictvím nabídl můj profesor Miloš Sádlo, abychom „převzali štafetu“ Českého tria. To byl důvod k převzetí nového názvu – a já se přiznám, že jsme dlouho váhali: příčinou byl velký respekt k osobnostem, jako byli Miloš Sádlo, Saša Večtomov, Alexandr Plocek, můj tatínek ad. Snažili jsme se, pravda, kráčet v jejich šlépějích důstojně: byli jsme jejich žáky, byli jsme ale také ovlivněni studiem u prof. Josefa Vlacha, a tak jsme si nakonec troufli předpokládat, že jim, respektive Českému triu – přinejmenším – nebudeme dělat ostudu. Novodobé České trio však prošlo záhy řadou změn na postu klavíristy, jejichž výsledkem pak bylo mé vystoupení z tohoto tělesa a následné založení nového klavírního tria pod názvem Smetanovo trio, o jehož tradici již byla řeč.
Jak jsem již zmínil, v roce 2000 jste ve Smetanově triu spolupracovali původně s houslistkou Hanou Kotkovou. Vyměnili jste ji kvůli organizačním potížím, vyplývajícím z jejího trvalého pobytu ve Švýcarsku, kvůli jejím sólistickým závazkům nebo ještě z nějakého jiného důvodu?
Úžasná spolupráce s Hankou Kotkovou trvala bezmála tři roky, a jejím výsledkem bylo, vedle řady krásných koncertů, natočené a vydané jedno cédéčko s Breinerem a Dvořákem f moll, a další CD s Ravelem a Šostakovičem. Tento snímek, na který jsme pyšní, bohužel, zatím vydán nebyl, ale snad k tomu ještě v budoucnu někdy dojde. Důvod k rozchodu, který vzešel z podnětu kolegyně Kotkové, byl zcela pragmatický: Hanka žije tisíc kilometrů od Prahy a spolupráce musela nutně skončit v okamžiku, kdy se jí narodilo druhé děťátko. Jak se ale říká, všechno špatné pro něco dobré. Na její místo tehdy nastoupila vynikající houslistka Jana Nováková, laureátka řady mezinárodních soutěží, ale hlavně muzikant, se kterým si bytostně umělecky rozumíme.
Usnadnila vám pronikání na světová koncertní pódia skutečnost, že váš otec a jeho kolegové v původním Českém triu vám tak dokonale „otevřeli cestu“ k úspěchu?
Obávám se, že dnešní Smetanovo trio ve skutečnosti nemá na co navázat, protože pamětníků slavné éry Českého tria je málo, a my si tu svou cestu musíme prošlápnut sami, tak říkajíc odpíky. Zpočátku to nebylo snadné… Teď se nám začíná otevírat svět.
V poslední době v zahraničí koncertujete opravdu hodně. Jakým způsobem se vám daří prosadit se na tato pódia?
Je to především díky několika zahraničním agenturám, které se o nás báječně starají v jednotlivých zemích Evropy, ale i v zámoří.
Od prvních kroků k dnešku je vaše cesta lemována mimořádnými úspěchy doma i za hranicemi. Získali jste řadu významných cen – mj. cenu Diapason d´ Or za nahrávku Dvořák Piano Trios (2006), cenu The BBC Music Magazine Awards 2007 v kategorii komorních nahrávek atd; odborná kritika na vašich výkonech oceňuje „výjimečné sólistické kvality a brilantní techniku, dynamičnost hry, perfeknost souhry…„ atd., a mluví dokonce o „krevní spřízněnosti tří umělců…“ Kdybyste měl stručně vyjádřit, jak jste k dosavadním úspěchům dospěli, jak by zněla vaše výpověď?
Řekl bych, že je to Boží vůle…
Boží vůle – a vaše píle, ne?
To vám v tomto slova smyslu nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit, protože naše současná spolupráce s Janou Vonáškovou-Novákovou je dle naší zkušenosti něco zcela mimořádného a vzácného. Základním předpokladem úspěchu každého kvalitního tria je – na rozdíl například od smyčcového kvarteta – především dokonalá sólistická vybavenost hráčů. Píle tu samozřejmě musí být: například tria F. Mendelssohna- -Bartholdyho a P. I. Čajkovského, která jsme nedávno natočili, obsahují party tak virtuózní, že mnohdy daleko přesahují míru obtížnosti některých sólových partů. Tvrdím, že Čajkovského trio je něco jako spojené Rokokové variace pro violoncello, Koncert b moll pro klavír a Koncert D dur pro housle. Tento druh píle musíme všichni „mít v rukávu“, ale na individuální platformě. Nemluvil bych tedy o nějaké extrémní kolektivní píli tria: prožíváme totiž něco opojného. Sejdeme se, máme každý připraven svůj part, a i když jde o novou skladbu (což je v případě naší Jany téměř vždy), zahrajeme si – a za pár dnů můžeme jít výsledek představit publiku; nemusíme prostě při přípravě o hudbě dlouze hovořit... A to je pak požitek!
Ale zároveň se všichni věnujete i sólové hře. Jak lze sladit povinnosti v triu s nároky sólové kariéry? Nedostáváte se do těžko řešitelných časových kolizí? Jak své závazky koordinujete?
Máme nepsané pravidlo: nabídka na sólové hraní má přednost. Ale dnešní situace – pokud nejste superstar typu I. Perlmana nebo Yo Yo My – je v zásadě koncertnímu provozu málo příznivá, takže zůstává dost prostoru pro časovou koordinaci sólových a triových vystoupení. Zákon schválnosti samozřejmě způsobuje, že kolize vznikají, ale většinou se nám podaří nějak se domluvit. Pokud se to přece jen nepovede, ustoupí trio sólovému výkonu některého z členů.
Repertoárová skladba vašich koncertů počítá vedle triových kompozic i s uplatněním sólových skladeb. Podle jakého „dramaturgického klíče“ ty programy připravujete?
Nabízíme takové programy pořadatelům jednak proto, že to znamená dramaturgické zpestření, a také proto, abychom prokázali posluchačům, že jsme schopni sólových výkonů; tomu pak odpovídá i úroveň prezentace partů triových.
Trio má obsáhlý repertoár. Kritické ohlasy vašich výkonů se zmiňují o tom, že kladete větší důraz na díla z romantické epochy. Je to tak opravdu? A pokud ano, proč tomu tak je?
To je dáno naším naturelem; proto se tak dobře shodneme. Beethoven je pro nás – stejně jako Schubert - neodmyslitelnou součástí repertoáru. Chápeme to jako svého druhu příjemnou „výhybku“, kterou odbočíme od romantické hudby. Tu si s gustem zahrajeme, ale pak je tu nutná potřeba očistit se od nánosu gejzíru romantických not a forem. S velkou chutí se pak zabýváme detailní prací, kterou vyžaduje klasická hudba vyžadující zcela jiný přístup k interpretaci.
Na druhé straně je váš repertoár sycen i skladbami soudobých autorů: připomenu alespoň Trio Karla Janovického, které vám autor dedikoval, a Trio Ladislava Simona. Hrajete i Šostakoviče, Martinů a další autory dvacátého století. Připravujete teď nějakou novinku?
K veřejné premiéře nastudovaného Simonova tria nakonec nedošlo, ale chystáme se Simonovo dílo natočit pro rozhlas a určitě ho provedeme i veřejně. Musím však říci, že jsme velmi nároční při výběru soudobých skladeb do našeho repertoáru (a že jen neradi hrajeme novinky na jakousi „objednávku“). V blízké budoucnosti se chystáme nastudovat pozoruhodné trio Juraje Filase, ale také Jiřího Temla.
Vaše aktivity jsou ovšem ještě širší: vedete agenturu Triart Management. Mohl byste charakterizovat její činnost podrobněji?
Agentura vznikla výhradně jako pokus napomoci některým umělcům, jichž si vážím a kteří byli doslova na holičkách. Žádnou jinou ambici agentura nemá – zejména ne komerční. Zrodila se původně jako nástroj ke zpracování administrativy v souvislosti s Českými kulturními slavnostmi, jejichž jsem dramaturgem, ale také z iniciativy některých umělců, které na tyto slavnosti pravidelně zvu. Je to ovšem činnost absolutně nerentabilní, těžce prodělečná. Málokdo si dovede představit, v jaké slepé uličce se tato země ocitla, pokud jde o koncertní příležitosti a o hudební kulturu obecně, a to především mimo hlavní kulturní centra.
Život umělců v komorním souboru bývá poznamenán jednak neustálým cestováním, jednak rizikem tzv. ponorkové nemoci. Jak snášíte „transporty“ ke koncertům a jak se snášíte ve společné práci?
Odpověď je snadná: nevidíme se den co den, takže ponorková nemoc nám nehrozí; zájezdy jsou tak pestré, že jsme na nich spolu rádi. Teď jsme se vrátili například z Brazílie a užili jsme si to. Protože ale máme malé děti, nepořádáme žádná monstrózní turné kolem světa, jako například některá smyčcová kvarteta; naše zájezdové šňůry trvají cca deset dní, a za tu dobu vám ponorka naštěstí nehrozí.
Máte dojem, že reprodukční styl, který jste vytvořili vy, má blízko k interpretačnímu ideálu vašich předchůdců, nebo je zcela odlišný?
Chováme velkou úctu k interpretační koncepci našich předchůdců, zejména svých vlastních profesorů. Máme pochopitelně i řadu jiných vzorů – Rubinsteina, Sterna, Fourniera a další, jejichž nahrávky dobře známe. V pravém slova smyslu „pod kůži“ jsem se ovšem ale například já osobně dostal Josefu Vlachovi, otci, Miloši Sádlovi a Sašovi Večtomovovi. Přesto bych si však netroufal kategoricky tvrdit, že můžeme hledat nějakou opravdovou interpretační paralelu mezi tím, co produkujeme my, a mezi tvorbou našich vzorů. Nějaká podobnost by se jistě našla, ale to proto, že se snažíme ctít tradici a přístup k hudbě podobně, jako tomu bylo v jejich případě. Mám-li být ale při vzpomínkách konkrétní, pak setkávání s Josefem Vlachem bylo bezmeznou inspirací. Mnoho jsme se dozvěděli o komorní muzice, ale já sám jsem absolvoval například spoustu zkoušek Českého komorního orchestru, kde jsem jako mladý student hrál u posledního pultu, a Vlachova práce tam byla naprosto shodná s jeho prací s kvartetem. Obávám se však, že těch, kdo se ještě dnes stále ochotně zabývají jistými hudebními detaily (fráze, styl, vyjádření obsahu, autorského záměru), velmi ubývá. Pořadatelé dnes říkají: „Je vás moc!“ Pravda, konzervatoře a akademie chrlí technicky a repertoárově dokonale vybavené absolventy. To je jistě pozitivní posun. Nesouhlasím ale s tvrzením, že je nás moc; je jistě hodně těch, co hrají, ale dle mého málo těch, co skutečně něco vyjadřují. Mnoho povolaných, málo vyvolených. Jen to chtít rozpoznat... Ale tak to přece vždycky bylo a bude. Zahrát dokonale technicky a ctít zápis – to je málo. Chybí to, co povyšuje interpretační výkon do roviny tvůrčí. A případné bezúčelné manýry a naučené grify to nezachrání!
Před počátkem rozhovoru jsem si mohl poslechnout poslední čerstvou nahrávku Smetanova tria se skladbami Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Franze Schuberta; byl to skvělý zážitek…
Hudební rozhledy, 02/2010, Petar Zapletal
Hudební přehrávač
Poslechněte si ukázky
našich interpretů >>
Poslechněte si:
Právě hraje:
Skladba: A. Dvořák - Concerto in B minor for cello and orchestra
Interpret: Jan Páleníček - cello, MFO - cond. St. Vavřínek
člen Association Européenne des Agents Artistiques (AEAA)
AEAA Website: www.aeaa.info
